Článek z pera bratra Evžena Řezáče – Jestřába, dlouholetého činovníka střediska Kyjov a našeho pamětníka, přibližuje historii střediska Kyjov v letech 1968 – 1970, kdy byla skautská organizace na krátkou dobu obnovena po zákazu komunistickým režimem v roce 1950. Přenesme se několik desetiletí zpět do doby, kterou Jestřáb popsal v letech 2002 – 2003.
Požádal mě bratr Olda, abych sepsal to, co si pamatuji z historie střediska Kyjov v létech 1968 – 1970. Pokud chci jeho prosbě vyhovět, musím to vzít „od Adama“ – takže se může zdát, že píši především o sobě. Tímto se všem, kdo to budou číst, omlouvám a doufám, že každý pochopí tu okolnost, že kdokoliv bude cokoliv popisovat, vždy to bude především z jeho zorného úhlu.
Historie našeho střediska z této doby začínala vlastně již o něco dříve. Tuhá vláda komunistů se uvolnila a byla patrná snaha ve všech tehdejších existujících organizacích začít provozovat kvalitnější činnost než dosavadní „papírovou“. Tak tomu bylo i ve Svazarmu (pro neinformované: to byl oficiálně „Svaz pro spolupráci s armádou“, který měl v náplni především prvky připravující budoucí brance pro armádní službu. Byly to autoškoly pro nákladní auta, biatlon, branné sporty, orientace, sportovní střelba a jiné). Já jsem byl tehdy sportovním střelcem z malorážky. Dosáhl jsem na II. výkonnostní třídu a měl jsem i stejnou třídu rozhodčího a trenéra. A tehdy se v uvedeném Svazarmu vytvořila sekce JUNÁK – ZÁLESÁK. Prakticky to byl Junák v celém rozsahu, až na malý (podstatný) detail: Chyběl mu skautský zákon, heslo a slib. Jinak kopíroval kompletně celý program i kroj a kupodivu se velmi rychle rozšířil po celém státě.
Do toho ale přišly zprávy, že byly uskutečněny pokusy o vzkříšení původního hnutí Junáka, jemuž v čele stojí bratr Dr. Rudolf Plajner. Nebylo ale nic podrobnějšího známo, a tak jsem se pokusil v okrese Hodonín alespoň obnovit Junáka pod Svazarmem a doufal při tom, že nezůstane jen na obnově. Domluvil jsem s tehdejším pracovníkem sekce branných sportů, že zajistí místnost, do níž se shromáždí všichni zájemci o nově vznikající sekci Junák-Zálesák. Oznámili jsme to všem, o nichž jsme věděli, že dříve skautovali, vyhlásili jsme místo a den schůzky v okresních novinách a očekávali, jak celá akce dopadne. Mezitím ale v Praze dosáhli naši bratři souhlas k obnově činnosti Junáka na tehdejším ministerstvu vnitra, a tak jsem domluvil s tajemníkem Svazarmu, že schůzky využijeme k tomu, aby se zúčastnění mohli rozhodnout, do které organizace vstoupí raději: do Junáka nebo do Junáka-Zálesáka.
Schůze se tehdy odehrála v Hodoníně a zúčastnilo se jí něco kolem 50 lidí. Jednoznačně se všichni vyslovili pro obnovu Junáka, a tak se sekce Junák-Zálesák vůbec neustavila. Sekretář Svazarmu se zachoval solidně, a přestože ve svém záměru neuspěl, slíbil zaplatit náklady spojené s pronájmem místnosti. Neměli jsme tehdy ani korunu, takže to byl vítaný počin.
Dalším úkolem tedy bylo vytvořit nějaký řídící orgán v rámci okresu, a tak jsem na schůzi požádal o to, kdo by byl ochoten se tohoto úkolu ujmout. Nato se přihlásil bratr Rudolf Čech a po dlouhých okolcích prohlásil, že předešlého dne byla již ustavena Okresní rada, ale jaksi se mu nechtělo do toho, aby oznámil její složení. Nakonec přiznal, že předsedou ORJ je on sám a dalším členem bratr Wasserbauer a snad ještě bratr Blecha (už si to úplně přesně nepamatuji). Bylo to překvapivé, ale jaksi jsme v tom netušili žádný „podraz.“ Bylo třeba ORJ doplnit o zástupce Kyjova a Veselí nad Moravou. Za Kyjov jsem se samozřejmě přihlásil já, ale za Veselí nebylo nikoho, kdo by byl ochoten se účastnit. Později ještě byli za Hodonín doplněni bratr Bělohlávek, bratr JUDr. Vrtal a bratr JUDr. Mikulík, za Ratíškovice bratr Fousek – Stokláska a ještě později za Veselí bratr Gustav Weber (jako poválečný zpravodaj Masarykovy oblasti). Až později jsem pochopil, proč se mu do nově ustavené rady nechtělo. Měl svoje zkušenosti s Gestapem a také s komunisty, takže byl velmi opatrný ve všem, co se týkalo činnosti Junáka. (Když později poznal, že to s Junákem myslím upřímně, tak mi vyprávěl, jak jej po únoru 1948 zatkli, svázali mu ruce za zády, hodili do kufru auta a odvezli do Brna k výslechu.) Ještě později se ukázalo, že měl pravdu, protože – jak jsme si s odstupem času uvědomili – ustavující schůzky se zúčastnilo několik informátorů StB (jeden z nich později dokonce kandidoval na senátora v prvních českých senátních volbách roku 1998) a snad i přímo několik příslušníků StB. Přes to všechno se činnost ORJ rozjela a začali jsme shánět peníze na činnost, obnovovat střediska a oddíly, hledali vhodné místnosti pro klubovny a vše další, čeho bylo třeba.
V Kyjově jsem navštívil bratra Vítězslava Bartoše, který tehdy pracoval jako laborant na RTG oddělení kyjovské nemocnice a o němž jsem se dověděl, že do r. 1948 byl vůdcem vlčat. Přislíbil ochotně spolupráci a uvolil se vykonávat funkci vůdce střediska Kyjov.
Mně se tehdy podařilo dát dohromady skupinku několika chlapců ve věku kolem 12 -14 let, kteří vytvořili základ našeho 1. oddílu. Byli to především pozdější rádci a podrádci: Petr Chaloupka – Mimor a Miloš Petříček, Zbyněk Janečka a Pavel Procházka, Vladimír Procházka – Neptun a Miloš Kölbl – Kolibřík, Milan Uhlíř a Pavel Pluháček. Dalšími členy byli František Podzimek, Karel Podzimek a Seďa Ludvík (který však brzy přestal na schůzky chodit). Později členů přibylo na počet asi 30 chlapců. Sešli jsme se tedy 26.4.1968 na střelnici v Kyjově – Polámaných, kam za námi přišel i bratr Bartoš. S ním jsem se den předtím zúčastnil srazu skautů v Brně, kam přijel náčelník bratr Dr. Rudolf Plajner a přednesl velice emotivní a obsažný projev, kterým nastartoval v jižní Moravě znovuvzkříšení skautingu. A to na sebe nedalo příliš dlouho čekat.
Krátce nato se mi ohlásili bratři Štěpán Polášek a Josef Hochman, kteří založili dvě smečky vlčat. Vůdci dalších dvou smeček vlčat byli učitelé Jiří Hála a Slávek Matula. Tito dva společně ručně napsali několik „příruček“ pro vlčata – heslo, zákon, slib, organizaci – vyzdobili je fixovými kresbami. Potom se ještě ustavil 2. oddíl pod vedením bratra Ing. Eduarda Krumpolce – Kryštofa a jeho zástupce bratra Josefa Slováčka – Bosmana. Nakonec ještě vznikl dívčí oddíl vedený sestrou Libuší Chaloupkovovu. A tak bylo třeba sehnat klubovnu. To se nám podařilo, když jsme se obrátili na tehdejší Městský národní výbor, kde funkci předsedy vykonával Radoslav Navrátil a funkci tajemníka Jan Štangler. Jak jsem se později dověděl, oba byli kdysi členy Junáka, a tak nám celkem ochotně nabídli přízemní budovu za letním kinem, která byla prý kdysi skautskou klubovnou, ale nyní sloužila jen jako jakési skladiště různých věcí. Oba uvedení funkcionáři se pochopitelně k Junáku nehlásili, protože by to mělo neblahý dopad na jejich funkce, ale nekladli nám žádné překážky. Navíc na ně zapůsobila ta okolnost, že jsme snad po měsíční činnosti se skupinkou asi 20 dětí navštívili MěNV a zazpívali jim několik skautských písniček. Tehdy jsme již měli skautské kroje se všemi odznaky – košile jsme nakoupili, domovenky a šátky ušili, odznaky se najednou objevily v prodejnách v Brně, kalhoty ušil můj tchán pro celé středisko a při návštěvě MěNV jsme zaslechli, jak tajemník MěNV říká předsedovi: „Dělají jen několik týdnů a už mají i kroje, zatímco pionýři nemají pořád nic kloudného.“
Tak jsme převzali uvedenou stavbu. Byla v dezolátním stavu. Podlaha byla prohnilá, komín nedostatečný, omítka opadaná, do střechy zatékalo, takže bylo třeba udělat radikální opravu. Chlapci oklepali zbytky omítky, vytrhali dřevěnou podlahu, opravili jsme střechu a přebudovali komín. Potom jsme budovu zvenku i zevnitř zomítali (to ale již chlapci nedělali – to udělali příznivci Junáka), podlahu zabetonovali, vyrobili jsme si stoly a lavice, opravili elektrickou instalaci, zasklili rozbité okenní tabulky, vnitřek klubovny vylíčili vápnem, na zdi namaloval bratr Dr. Dunděra – Pepito indiánské motivy, takže se skautský život v nově opravené klubovně mohl rozběhnout. Byly v ní umístěny následující oddíly: 1. oddíl Junáků, 1. a 2. smečka vlčat a 1. dívčí oddíl. Zbývající oddíly měly klubovnu na faře. Byly to: 2. oddíl Junáků a 3. a 4. smečka vlčat. Schůze střediskové rady probíhaly také v opravené klubovně. Vyšlo tehdy „nulté číslo“ časopisu JUNÁK, kde byly uveřejněny základní ideje skautingu a mnoho dalších – tehdy pro mnohé neznámých – údajů. Vše se začalo k naší spokojenosti zdárně rozvíjet.
A do této situace vpadla „bratrská pomoc socialistických států při potlačování kontrarevoluce“ v tehdejší ČSSR. Byla to vlastně okupace především sovětskými vojsky, protože zbývající zúčastněné státy nebyly nikterak nadšeny pro „boj s kontrarevolucí,“ a tak jejich vojska byla poměrně rychle stažena domů.
My – činovníci – jsme nevěděli, co nás čeká, ale počítali jsme s nejhorším: Uvěznění činovníků Junáka a případně jejich deportace na Sibiř. Přesto jsme se snažili proti okupaci protestovat, což však nemělo na celou situaci samozřejmě žádný vliv. Sovětům vůbec nešlo o to, co si naprostá většina obyvatelů republiky myslí a co cítí. Naštěstí se naše obavy nevyplnily, a tak jsme pokračovali v další činnosti, pokud to ještě bylo možné.
Před Vánocemi jsme si doslova „vybojovali“ (proti Československému Červenému Kříži) možnost postavit „Vánoční strom republiky“ a pod ním uspořádat sbírku na výstavbu tehdy velmi propagovaných „Dětských vesniček SOS.“ Strom jsme dovezli z Chřibů a postavili jej na náměstí do místa nynější Komerční banky – kde tehdy bylo prázdné prostranství. Pod něj jsme umístili dřevěnou bedničku-pokladničku a denně od odpoledne do setmění se střídaly dvojice junáků, skautek a vlčat v „čestné stráži.“ Na velikou tabuli jsme denně zapisovali větší částky, jejichž dárci byli neanonymní, a tak se nám podařilo vyprovokovat k přispění na „SOS vesničky“ i různá komunisticky zaměřená uskupení, která na naši akci pohlížela spíše s despektem. Večer jsme vždy odevzdávali tržbu pracovnici České spořitelny. Jednou pozdě večer procházel náměstím kterýsi z našich činovníků a uviděl, že u pokladničky stojí dva dospívající chlapci a něco s ní „kutí.“ Hned se tam rozběhl a přísně se otázal, co tam dělají. Domníval se, že se snad snaží do pokladničky vloupat a – i když tam již žádná tržba nebyla – pokusit se z ní něco odcizit. Ale opak byl pravdou: Jeden z hochů řekl, že večer vyhrál v kartách 24 korun a že je chtěl dát na „SOS vesničku.“ Skutečně do pokladničky sypal hrst drobných mincí a byl velice rád, že svoji výhru může věnovat na humanitární účely.
Celkem se nám podařilo vybrat v průběhu asi 14 dnů téměř 30.000 Kč – což byla na tehdejší dobu nemalá částka. Abyste si mohli udělat představu: odpovídala by kupní silou přibližně dnešní částce asi 900 Euro.
Dále bylo třeba najít tábořiště a uspořádat tábor. Protože bratr Bartoš byl zanícený turista, prohlásil, že ve Chřibech určitě nějaké tábořiště najdeme. Doporučil lokalitu ve Starých Hutích. Zajeli jsme tam někdy v únoru 1969 a bratr Bartoš – Akela požádal tamějšího hajného pana Malíka, aby nám něco doporučil. Ten nám sice velice ochotně vyhověl, ale protože byl mráz, vítr a mrholení se měnilo v jinovatku, nevypravil se s námi do terénu. Tak jsme s bratrem Akelou prochodili velký kus Chřibů. Nalezli jsme dostatek míst na táboření, ale bohužel vždy něco chybělo: buď voda nebo velmi blízko byla frekventovaná silnice či zase velká vzdálenost obchodu s potravinami. A tak jsme se již pozdě odpoledne vrátili k Malíkům úplně zmrzlí a doslova pokrytí ledovým krunýřem na oblečení, obličeji i čepicích. Panu hajnému se nás zželelo a prohlásil: „A nechtěli byste tábořit u nás v humně?“ Zašli jsme tedy asi 300 m za hájovnu, kde u lesa byl docela pěkný „plácek“ (sice nepříliš rovný a svažitý), opodál tekl potůček (sice nepříliš vydatný) a do vesnice Staré Hutě nebylo až tak moc daleko na nákup. A tak jsme se domluvili, že nás tam pan Malík nechá o prázdninách tábořit. Po likvidaci Junáka toto místo rychle získali „Psohlavci“ z Uherského Hradiště a dodnes funguje jako skautské tábořiště, ovšem již upravené, s vybudovanou studnou, zděnou kuchyní, záchody – prostě již zmodernizované.
Dalším úkolem bylo sehnat stany a podsady. Stany jsme dostali z vyřazených vojenských zásob. Byly to maskované kosočtverce o dolní hraně v délce 1,5 m. Vojákům nevyhovovaly, ale my jsme byli rádi, že je máme. Bratr Bartoš domluvil někde na pile desky „krajinky,“ z nichž jsme potom vyráběli podsady. Tato činnost probíhala u bratra Štěpána Poláška (dnešního vůdce střediska) v Kyjově na Nětčické ulici. Poláškovi měli velký hospodářský dvůr, kam každé odpoledne nastoupila postupně jedna z družin 1. a 2. oddílu a vyrobila nejméně jednu podsadu. Nevěděli jsme si ještě rady s dvířky do vstupu do stanu, a tak jsme je vyrobili jen „vysazovací“ – ne otvírací.
V květnu 1969 jsme uspořádali v Kyjově „Železnou sobotu.“ Se svolením Městského Národního Výboru jsme vyzvali občany, aby před domy vynesli všechny nepotřebné kovové věci. Od JZD jsme vypůjčili traktor s vlečkou, na kterou jsme všechno železo nakládali. Pochopitelně chlapci by sami na to nestačili, a tak jsme nastoupili všichni činovníci a také několik tatínků. Celou sobotu jsme sváželi kovový odpad do sběrny Sběrných surovin, kde byl zaměstnán také jeden z našich činovníků. Ten nám potom vyprávěl: „My jsme mysleli, že to bude jako s pionýry. Ti dovezli jednu – dvě vlečky a bylo po sběru. Ale když teď přijela už jedenáctá vlečka, tak jsme se začali starat, kam to všechno železo dáme.“ No, nasbírali jsme tehdy asi 15 vleček a v pondělí jsme ještě „napaběrkovali“ další tři. Celkově po zaplacení režie nám zůstalo asi 20.000 Kčs, takže jsme najednou byli velice bohatí. Zakoupili jsme ze skladu Civilní obrany vyřazený stan – hangár na táborovou jídelnu, a nevím už kde jsme sehnali nepromokavou plachtu na kuchyň. Dále jsme za utržené peníze dokoupili kuchyňské vybavení (hrnce, kastroly, sekyrky, várnice) a všem dětem nové skautské košile, takže za celý tábor mohl každý zaplatit jen asi 50 Kčs.
Před táborem jsme ještě zorganizovali „brigádu“ tatínků na přípravu tábora. Ta spočívala v odvozu a složení dílců stanových podsad a nařezání kůlů, které jsme tehdy používali do rohů podsad a k nimž jsme připevňovali jednotlivé podsadové dílce. (To už později dělali chlapci sami.) Tatínci pracovali s velkým nadšením, a tak jsme byli za pár hodin se vším hotovi. Brigády se zúčastnil také MUDr. Uhlíř. Ten posléze „vyhecoval“ přítomné, aby z tábořiště odešli přes vesnici jako vojáci v trojstupu a dokonce aby ještě při tom zpívali. No, byla to velká legrace a všem se to líbilo.
Na táboře se vystřídaly postupně všechny chlapecké oddíly včetně vlčáckých smeček a účastníci zažili mnoho pěkných chvil. Tábořiště sice nebylo ideálně rovné, ale nám docela stačilo. Chlapci sami vařili, celkem samostatně vedli celou táborovou činnost a já jsem se svým zástupcem bratrem Mlokem – Rudolfem Šnajdrem – jen doporučoval, co a jak zařídit nebo udělat.
Na nákup chodili hoši po družinách v krojích (většinou měli skautské klobouky) a my s Mlokem jsme trvali na tom, aby všechny obyvatele Starých Hutí slušně a nahlas zdravili. To se velmi dobře odrazilo ve vztahu občanů k Junáku a mnozí mě při náhodném setkání řekli, že máme hodné a slušné chlapce. Tehdy jsem si uvědomil, co dokáže skautský kroj nejen u občanů, ale především u hochů, kteří si byli vědomi toho, že se na ně všichni dívají, a tak se snažili chovat co nejlépe.
Skautský život probíhal celkem úspěšně. Trochu to skřípalo v dívčím oddíle, protože jeho vedoucí byla sice velmi nadšená a obětavá skautka, ale poněkud si neuměla zorganizovat oddílovou činnost. Stalo se tedy – bohužel dosti často – že na schůzku přišla v jiný den než děti a to se samozřejmě negativně odrazilo v celé skautské činnosti.
Všechny chlapecké oddíly „fungovaly“ s velkým nadšením a dokonce jsme zorganizovali střediskovou soutěž o tři historické družinové vlajky, které bratr Bartoš objevil někde po poválečných kyjovských skautských družinách. Dvě z nich získali skauti 2. oddílu a zbývající získal náš 1. oddíl. Bratr Kryštof dokonce objevil i předválečnou vlajku střediska Kyjov. Ta je dnes uložena u bratra Štěpána Poláška. Byla již vybledlá, celá bílá, s vyobrazením svatého Václava. Tu jsme však raději na veřejnosti neukazovali – jistě by nám ji komunisté zabavili.
Bohužel ale v každém oddíle byli nasazeni chlapci, kteří měli informovat své otce o tom, co se v Junáku děje. Nevěděli jsme to sice přesně, ale tušili jsme to, protože městský výbor Komunistické strany v Kyjově o nás pravidelně jednal – a my jsme se to samozřejmě zase různými oklikami dozvídali. V našem oddíle byl chlapec, kterého skautská činnost zjevně nebavila. Přesto ale chodil pravidelně na každou družinovou a především na oddílovou schůzku a s junáckými disciplinami nebo zákonem si vyloženě nevěděl rady. Stejnou okolnost jsme tušili i ve 2. chlapeckém a v dívčím oddíle. Až po zlikvidování Junáka jsme zjistili o koho se jednalo. Dva z nich ještě žijí – dívka se provdala mimo Kyjov, hoch z našeho oddílu byl těžkým alkoholikem a již zemřel a informátor z 2. oddílu je nyní váženým kyjovským občanem.
Ještě charakteristickou episodku: Junák byl v tehdejší době kolektivním členem takzvané Národní fronty, která sdružovala všechny občanské organizace. Na jedné straně nám to umožňovalo legalizovat různé akce (viz sběr železného šrotu a Vánoční strom), ale na druhé straně jsme se museli účastnit akcí Národní Fronty – především oslav dělnického svátku 1.máje. Nikomu se do toho sice nechtělo, ale nakonec bylo nutno se požadavku podvolit. Trochu nám dělalo těžkosti uvolnit naše členy ze školních kolektivů, protože „dobrovolná“ účast na oslavách byla velmi pečlivě kontrolována a učitelé museli zdůvodňovat, proč někteří ze žáků nešli na prvomájový průvod se třídou. Po domluvě na střediskové radě jsme přesvědčili všechny naše členy, aby se průvodu zúčastnili v kompletním junáckém kroji a dokonce jsme s hochy nacvičili pochodový krok. To se ukázalo velmi efektní, když jsme v otevřených trojstupech kráčeli kyjovskými ulicemi. Lidé nám nadšeně mávali a zdravili nás – k velké nevoli komunistických organizátorů. Na náměstí při oficiálním projevu zástupců „strany a vlády“ začalo poprchávat, a tak se masová účast poměrně rychle rozplynula. Naši členové však vydrželi až do konce, který na sebe nenechal dlouho čekat a potom jsme se opět seřadili a odpochodovali směrem ke klubovně. Deštík dávno ustal a za naši pochodovou formaci se postavila jedna dechová hudba a slavnostním hudebním pochodem nás doprovodila až ke klubovně, kde teprve byl pro nás rozchod. Kyjovští občané potom říkali, že takový 1. máj ještě nezažili a že skauti byli úplně nejlepší.
Zima roku 1969/70 byla bohatá na sníh. Neodmetený sníh se na chodnících ušlapal a byla z něho (k radosti dětí) pěkná klouzačka. Staří lidé však tuto radost nesdíleli. Upadnout a polámat si ruce nebo nohy – to nebyla pěkná vyhlídka. Tak nám napadlo vyhlásit pro celý oddíl zimní mezidružinovou soutěž v odmetání sněhu na chodníku vedoucím po nadjezdu k nemocnici. Úkolem jednotlivých družin bylo co nejrychleji odmést sníh, který na chodník napadal. Aby to bylo kontrolovatelné, dostala každá družina přidělen určitý úsek. Chlapci se opravdu činili. Některá družina dokonce navíc svůj úsek posypávala pískem a tak na „naší“ straně chodníku k nemocnici byl patrný výrazný rozdíl oproti chodníku na opačné straně, na nějž již síly chlapců nestačily. Později se k nám přidal i 2. oddíl. No, byla to veliká propagace skautingu a většina obyvatel Kyjova to k velké nelibosti komunistů na radnici velmi kladně oceňovala.
Tak nám uběhla zima a bylo nutno pomýšlet na letní tábor. Nechtěli jsme zopakovat táboření ve Starých Hutích, protože je chlapci již znali, a tak jsme si vyměnili svá tábořiště s ratíškovským střediskem. Jejich tábořiště bylo v Malých (Bílých) Karpatech v Měsíčním Údolí – nyní je bohužel prohlášeno za chráněnou oblast a tábořit tam není dovoleno. Bylo to nádherné tábořiště umístěné na jakémsi poloostrůvku obtékaném potokem a kousek od něj byla nepříliš hluboká studna, do níž stačilo vhodit hadičku a pitná voda nám tekla přímo až do kuchyně. Vystřídalo se tam několik oddílů našeho střediska. Náš oddíl zahajoval táboření stavbou tábora, zároveň s námi nastoupila vlčata a později i světlušky a likvidace tábora připadla na 2. oddíl a k nim příslušející vlčata.
Po příjezdu na tábořiště jsme nejdříve postavili stožár a vztyčili státní vlajku, teprve potom jsme stavěli stany a kuchyň s jídelnou. Protože jsme měli již zkušenosti ze Starých Hutí, byli jsme s hlavními stavbami hotovi do večera. Další dny jsme již jenom dokončovali další stavby: sklípek, zásobní stan, bránu, ohradu kolem tábora a nakonec přišli chlapci s návrhem postavit si rozhlednu podle plánku uveřejněného v prázdninovém časopise „JUNÁK.“ Stavbu rozhledny však musil povolit místní hajný. Moc se mu do toho nechtělo, ale nakonec pod podmínkou, že ji po skončení tábora zbouráme, vše povolil. Hoši mi přinesli plánek, kde byly rozkreslené jednotlivé díly rozhledny, uvedeny míry a trvali na tom, abych pod plánek napsal „Schvaluji“ a podepsal se. Potom se s nadšením dali do stavby. Odpoledne vše připravili, nařezali potřebnou kulatinu a během druhého dne vyrostla asi 6 metrů vysoká rozhledna, z níž byl krásný pohled na celé tábořiště.
Vedle našeho tábora jsme během týdne vybudovali ještě dalších několik stanů, do nichž se nastěhovala naše vlčata a po dvou týdnech i naše světlušky. Jejich vedoucí – Velká světluška – však dle zákona schválnosti náhle onemocněla, a tak se vedení tábora světlušek ujal bratr Dr. Vladimír Müller. Chlapci mu začali říkat „Velký světlušák,“ přestože jeho skautské jméno bylo Maugli. Vlčata a později i světlušky měly svůj vlajkový stožár, svůj program a pouze stravování bylo společné. Střídali jsme se – vždy 4 dny naše chlapecké družiny a 1 den tábor vlčat nebo světlušek. Bohužel po zahájení dívčího tábora začalo intenzivně pršet, takže jsme děvčátka museli odvézt domů. Vrátily se až za 4 dny a táboření dokončily pak již bez dalších komplikací.
Tábor jsme vedli skutečně po skautsku: Ráno rozcvička, mytí, snídaně, vztyčení vlajky, prohlídka stanů. Denně jedna družina vypochodovala nakoupit do Radějova (bylo to přes kopec asi 4 km), další družina připravovala dřevo na topení, třetí družina vařila a další se věnovala nácviku skautských dovedností. Odpoledne celotáborový program, večer nástup k sejmutí vlajky a v noci noční hlídky. Vše probíhalo k naprosté spokojenosti vedoucích i táborníků.
Krátce po zahájení tábora se za potok na malý palouček nastěhoval oddíl pionýrů, kteří si postavili asi 8 stanů bez podsad přímo na zem. Starala se o ně jen jedna vedoucí, která však měla plno práce s krájením chleba, který mazala pomazánkou z konzervy. V noci jezdil k oddílu nějaký dospělý, který tam s vedoucí přespával, zřejmě aby se nebála ani ona, ani pionýři. Jinak ale neměli celkem žádný program, takže se chodili stále dívat na náš tábor. Jednou za mnou přiběhli skauti a vesele mně oznamovali, že zaslechli, jak jeden z pionýrů řekl jejich vedoucí: „Soudružko vedoucí, oni tady pořád něco dělají a my pořád jenom jíme a spíme.“
Když se již táborový život „zaběhl“ do normálních kolejí, domluvili jsme se, že chlapce vyzkoušíme, jak by si uměli poradit bez dospělých. Ráno jsme se s Mlokem vyplížili z tábora a usadili jsme se na stráni nad táborem, takže jsme mohli pozorovat, co se v něm děje.
V 7:00 hod. hlídka zapískala budíček a ospalí skauti se začali trousit ze stanů na táborové náměstíčko. Ospalost však netrvala dlouho a najednou začal ruch, jako když píchne do mraveniště. To chlapci zjistili, že vedoucí se prostě ztratili. Zakrátko však převzali rádci družin iniciativu a my jsme s Mlokem pozorovali, jak probíhá rozcvička, snídaně, nástup ke vztyčení vlajky, prohlídka stanů a udělení vlajky čistoty a zanedlouho pochodovala jedna družina v krojích do Radějova na nákup. K naší naprosté spokojenosti probíhalo vše podle programu, a tak jsme s Mlokem neměli žádné obavy. Před polednem se však u tábora objevil nějaký člověk. Denní hlídka jej nejprve zadržela a potom jej předvedla dennímu rádci, který však krčil rameny a bezradně rozhazoval rukama. Vytušili jsme, že se děje něco, na co jeho znalosti nestačí. Tak jsme seběhli do tábora a tam se ukázalo, že dotyčný „soudruh“ je vlastně kontrolní orgán Krajského výboru ČSM (Československého svazu mládeže), pod který jsme jako mládežnická organizace spadali. Nejdříve se na nás díval velmi nevraživě, že jsme tábor opustili a nechali chlapce samotné, ale když jsme mu vysvětlili o jakou akci se jedná, poněkud změkl, ale přece jen nás opravdu kontroloval, jestli máme celotáborový plán programu tábora, jestli máme příslušná povolení tábořit, zda máme vyšetřen zdroj pitné vody – prostě vše nač si dokázal vzpomenout. Samozřejmě nás „na hruškách“ nenachytal. A tak – protože již bylo poledne – se alespoň optal, kdo tedy vaří, když my jsme byli mimo tábor. Byl velice překvapen, že to chlapci umějí sami. Řekl jsem, aby návštěvě přinesli oběd a tak po krátkém zdráhání kontrolor usedl k zeleninové polévce a k porci knedlíků z tvarohového těsta plněných jahodami a posypaných strouhankou. Zdálo se mu neuvěřitelné, že by to chlapci dokázali sami. Nemusím zdůrazňovat, že potom již z něho celá oficiálnost opadla a ještě se nadšeně vyšplhal na táborovou rozhlednu. Bylo na něm vidět, že očekával něco úplně jiného – asi to, co viděl za potokem na táboře pionýrů.
Abych celou událost dokončil, musím dodat, že po prázdninách jsem v novinách objevil článek, kde Krajský výbor ČSM hodnotil letní tábory v tom smyslu, že oproti pionýrům, junácké tábory byly kvalitnější, jejich náplň pestřejší a plány lépe připraveny. Přece jen se snažil být objektivní.
Pokusili jsme se ještě naučit chlapce péci chleba, tzn. zadělat těsto z kvásku, potom je nechat vykynout, vypracovat, uložit do slaměnky, kterou jsme s hochy zhotovili, a nakonec je upéci v peci, kterou jsme postavili z jílu. Chleba se velmi pěkně povedl, ale pec nepřežila víc jak jedno pečení – po něm se rozsypala na kousky a na zhotovení nové pece již nezbyl čas. Vše natáčel bratr Mlok na film, který jsme později ještě neuměle ozvučili. Film někde existuje (bratr Mlok již zemřel). Pokud se nám ho podaří najít, tak se ho pokusíme přetočit na video.
Po nás převzal tábořiště na další 3 týdny 2. oddíl s 3. a 4. smečkou vlčat. Ti ještě na potoce vystavěli hráz, takže o koupání přímo na táboře bylo postaráno. Bohužel však jejich týdenní práci zničila jediná bouřka, která celou hráz odnesla. Přesto ale všichni účastníci všech běhů tábora byli velice spokojeni a odvažuji se tvrdit, že to naše skautské hnutí v Kyjově značně posílilo.
Ještě musím připomenout jednu epizodku: Když jsme přijeli pomáhat 2. oddílu s likvidací tábora, přišel se s námi rozloučit pan hajný. Poděkovali jsme mu za spolupráci a při řeči jsem se zmínil, že ještě musíme rozebrat rozhlednu a jako poslední stáhnout státní vlajku a odstranit stožár.
Velmi nás však překvapilo, že pan hajný proti zbourání rozhledny protestoval a řekl, abychom rozhlednu nelikvidovali. Oponoval jsem mu, že její stavbu nechtěl povolit a že jsme mu slíbili, že rozhlednu po ukončení tábora rozebereme. Pan hajný však odpověděl: „No, to jsem nevěděl, že bude tak pěkná.“ (Rozhledna potom v Měsíčním údolí stála ještě asi dalších 15 roků, než ji „zub času“ definitivně spořádal.)
Toto však byla již „labutí píseň“ skautů v Kyjově. Po prázdninách započala cílená likvidace skautského hnutí nejen v okrese, ale v celé republice. My, členové okresní rady Junáka a všech střediskových rad, jsme byli předvoláni na Okresní výbor ČSM, kde nám bylo sděleno, že přecházíme pod vedení Pionýrské organizace ČSM, není nám povoleno provozovat skautský program, ale musíme se podřídit programu PO ČSM. Majetek Junáka bude převeden pod tuto organizaci a k použití zůstane jen oddílům, které na výše uvedené podmínky přistoupí. Jinak můžeme „pracovat s dětmi“ i nadále, ale pod dozorem Okresní rady PO ČSM.
(Já se již na podrobnosti nepamatuji, ale tehdejší vůdce střediska Mikulčice bratr Kaňa – Kvantlík mi později – v roce 1989 – připomínal, že jsem se tehdy optal, jestli nám bude alespoň povoleno nosit na košilích nebo rukávech skautskou lilii , a jak se nad tím pohoršilo asi 6 mužů sedících v poslední řadě sálu, kde se vše projednávalo. Byli to prý členové tehdejší Státní bezpečnosti – StB – kteří celý průběh jednání bedlivě sledovali.)
My jsme samozřejmě nemohli s těmito podmínkami souhlasit, a tak jsme oznámili ukončení činnosti Junáka v Kyjově a podle slov bratra Dunděry – Pepita, který byl také celému zasedání jako člen střediskové rady přítomen, jsme z jednání „odešli důstojně středem.“
To stejné učinili členové střediskových rad Veselí n. Mor., Strážnice a Ždánic. Na podmínky ČSM přistoupily střediskové rady Hodonína, Mikulčic a Ratíškovic. Nebyli jsme tomu rádi, ale v případě Ratíškovic a Mikulčic jsme to chápali, protože tam šlo o zachování nebo předání celé skautské klubovny.
Přestože jsme se na bratry z Hodonína dívali tehdy velmi nevraživě, ukázalo se v roce 1989, že jejich rozjezd do obnovené činnosti a navázání původního skautského programu byl poměrně jednodušší a plynulejší než v Kyjově a ve Veselí nad Moravou.
Nás v Kyjově posléze ještě předvolal Městský výbor KSČ, kde nám oznámili, že můžeme „pracovat s dětmi,“ ale pouze s těmi, které nám budou „přiděleny“ a rozhodně ne s dosavadními členy Junáka. Pokud se pokusíme toto nařízení obejít, hrozí nejen nám, ale i dětem přísný sankční postih. Samozřejmě nikdo z výboru KSČ nepředpokládal, že bychom snad byli ochotni na tyto podmínky přistoupit.
Problémem ještě zůstalo, jak nepřijít o majetek a finanční prostředky skautského střediska, protože různými brigádami a sběrem surovin se naše hospodářství značně rozrostlo a bylo nám líto vše předat PO ČSM. Nakonec jsme se rozhodli, že ukončení činnosti Junáka v Kyjově oslavíme závěrečnou celodenní soutěží, která proběhne ve Starých Hutích. Pozvali jsme na závěr soutěže všechny rodiče, pro které jsme objednali tři autobusy na cestu do Starých Hutí a zpět. Zálohu na autobusy jsme záměrně vysoko přeplatili, protože jsme počítali s tím, že převyšující částka nám bude vrácena.
Střediskové soutěže se tehdy zúčastnilo asi 130 chlapců, děvčat, vlčat a světlušek. Nakoupili jsme pro ně nafukovací lehátka, buzoly, lana, švihadla, míče, sekyrky, rýčky, polní lahve, skautské knihy a příručky, mapová pouzdra a další „výherní ceny,“ které se nám podařilo sehnat, přidali jsme k tomu dosavadní stanové celty a použitelné kuchyňské vybavení a všechny tyto věci si po vyhodnocení soutěže mohli účastníci postupně – podle dosaženého pořadí v soutěži – vybrat a ponechat jako odměnu za soutěž. Věcí bylo samozřejmě tolik, že si každý účastník mohl odnést postupně 6 až 7 různých věcí a tak Pionýrské Organizaci ČSM po nás vlastně nezůstalo již nic.
Zůstaly samozřejmě podsady, velké hrnce, kastroly, hangár a nepromokavé plachty na kuchyň, ale to vše se nám podařilo utajit. To jsme potom potichu předali Turistickému oddílu mladých (TOM), který vedl tehdejší rádce 2. oddílu bratr Krajtl – Ursus (později Akela) a jako relativně nejmladší činovník unikl „pozornosti“ soudruhů v KSČ. Pod záštitou TOMu se mu podařilo vychovat ještě značný počet mladých děvčat a chlapců, kteří pak měli blízko k Junáku – i když si ne všichni byli vědomi toho, že jsou považováni za jakési ilegální pokračování Junáka – a jen málokteří z nich byli ochotni se později k Junáku přihlásit.
Celá soutěž ve Starých Hutích byla zakončena slavnostním táborovým ohněm, na který přijelo autobusy mnoho rodičů a přátel Junáka. S pobavením jsme pozorovali jednoho v Kyjově všeobecně známého člena StB, který přijel jedním z autobusů jako příbuzný někoho ze členů a pilně fotografoval celý průběh závěrečného táborového ohně zahájeného skautskou hymnou a zakončeného skautskou večerkou. Tím naše činnost oficiálně zanikla. Zbývá již jen dodat, že se nám podařilo „ulít“ 20.000 Kč, které po celých následujících 19 let opatrovala sestra Marie Procházková (středisková pokladní) uložených na „výherní vkladní knížce“, a které velmi dobře posloužily k „rozjezdu“ Junáka v roce 1989.
Pokračování akcí po roce 1989 je již dostatečně všem nynějším členům známo, takže tímto svoje vzpomínání končím a přeji si, aby další generace Junáků nesly skautskou vlajku v Kyjově se ctí a s úspěchem!
Evžen Řezáč – Jestřáb